Agresivní reakce rodičů

Proč to řešit?

Ačkoli je velmi zdravé považovat hněv za přirozenou a zdravou emoci, jsou chvíle, kdy projev hněvu neslouží tomu, co právě potřebujeme – zlepšení komunikace, hlubší pochopení mezi lidmi ani na nastavení hranic. Nebo něco z toho udělá, ale za cenu, která je příliš vysoká. Naše agresivní reakce je nepřiměřená tomu, co se děje.

Pokud křičíme na lidi, které milujeme, v domnění, že si zajistíme respekt, úctu, autoritu, nebo abychom nastavili zdravé hranice, agresivní výbuch hněvu může vyvolat pravý opak. Pokud křičíme na partnera, rodiče či kolegy, máme alespoň maličkou útěchu ve svém „hříchu“ – mohou se bránit a křičet na nás také.

Ale pokud křičíme na dítě, které má 2, 5 nebo 11 let, bránit se naší agresivitě opravdu neumí. A smutným důsledkem je, že pokud křičíme na dítě, nepřestane milovat nás, ale sebe.

Říkáme si: „ale pokud to 20 krát zopakuji a nereaguje, musím zakřičet, aby udělal to, co od něj chci….“, vypadá to jako skutečně dobré zdůvodnění, proč hněv a křik je třeba použít. Chceme, aby děti udělali to, co je třeba – uklidili hračky, umyli si zuby, rychle se obuli, neskákali do kaluže nebo šli spokojeně a šťastně spát. A oni ne a ne a ne. Proto postupně zvyšujeme hlas, až se najednou přistihneme jako v únavě, frustraci a vyčerpání z nerespektování naší přirozené autority vřískáme jako nepříčetní, říkáme jim hrozné věci a očima metáme blesky na jejich provinilé dušičky. Neboť je potřeba „uklidit hračky“ …

Jenomže v touze po klidu, respektu a uznání našich potřeb zcela odsuneme vnímání jejich potřeb a zlobíme se na ně proto, že nám nedávají to, co si neumíme dát sami sobě. Pokud se cítíme nerespektování, vyžadujeme respekt od nich. Pokud nás neposlouchají, cítíme, že potřebujeme uznání naší autority a uznání, že nejsme bezmocní a máme vliv na věci kolem nás, máme moc, máme to pod kontrolou. Toto vnější uznání potřebujeme, abychom náš pocit vlastní hodnoty udržely na nějaké úrovni, jinak se cítíme bezmocní, neviděni, neslyšení, nedůležití a nepodstatní. A to bolí.

Bolest, kterou cítíme uvnitř a neumíme ji dost rychle a dost efektivně ošetřit nás „nutí“, abychom hledali leukoplast tam, kde se k němu umíme dostat – křičíme na lidi, které máme v dané chvíli před sebou v domnění, že to oni jsou příčinou našeho výbuchu, nesou za něj opovednost a měly by „se napravit“, abychom křičet nemuseli. Je to omyl. Jsou jenom spouštěčem.

Není to o spouštěči

Ať je spouštěčem kdokoliv a ať dělá cokoliv, je jen na nás, abychom poznali a uznali, že za naše agresivní reakce nemůže. Je jen spouštěčem nějaké hlubší, nenaplněné potřeby, o které vlastně ani nevíme, nebo ji nedokážeme rozeznat.

Kolikrát jsme se v hněvu obrátili na naše spouštěče s otázkou, položenou intenzivním a naléhavým tónem: „to se neumíš chovat normálně ?!“ „to tu nemůže být chvíli klid ?!“ „to se mám z tebe zbláznit ?!“ „nevidíš, že už mám toho dost a nemohu?! „…

Každá z nich nám napovídá, co v dané chvíli potřebujeme – porozumět tomu, co se děje, klid na zvědomění si toho, co potřebuji, odpočinek a bezpečné, předvídatelné a jistotu nabízející prostředí a chování. Zkrátka potřebujeme být v naší komfortní zóně, kde rozumíme, nebojíme se a máme věci pod kontrolou. A občas dokonce pocítíme úlevu, jakoby právě ta agresivní reakce vypustila cosi z toho nesmírného vnitřního tlaku, který se v nás hromadil. Až do momentu dalšího výbuchu, protože projevit hněv nepomáhá v ošetření příčiny tohoto hněvu. Pokud je příčina stále nevyřešená, tlak se znovu bude zvyšovat, dokud nedojde k dalšímu výbuchu.

Proč to nejde lehce?

Dennodenní přeskakování hranic naší komfortní zóny při soužití s ​​nepředvídatelnými spontánními dětmi nám většinou neumožňuje dostatek prostoru na opatření našich potřeb. A to dokonce ani těch, kterých jsme si vědomi – prostor pro sebe, soukromí, klid, sebevnímání a korigování vlastních postojů a hospodaření s energetickými zdroji, které máme k dispozici. Zdálo by se, že jen potřebujeme vypnout a odpočívat. Je za tím ale něco víc.

Spokojit se s tím, že nebudu křičet, když budu mít čas na sebe, na své potřeby, když se vyspím, když budu moci pracovat, když budu mít dostatek sexuálního uspokojení, když … Je to omyl. Postupně přijdeme na to, že všechna zdůvodnění, které nám naše mysl nabízí jsou falešná . Protože nikdy nebude vše tak jak potřebujeme. Nikdy nebudeme mít na výchovu dětí optimální podmínky a nikdy nepřestanou být našimi spouštěči.

Jsou zde, jsou našim darem a obohacením a naším úkolem je poskytnout jim bezpečný prostor, aby jejich duše mohla naplnit svůj záměr, se kterým sem přišla. Děti si přinášejí potenciál, který mohou během svého života naplnit a my jim můžeme pomoci rozvinout se, nebo jim klást do cesty pasti a překážky formou našich představ, jaké by měly být, do jaké formičky by měly pasovat, nebo čím by se měly stát. Většinou si i v dobré víře myslíme, že tyto naše záměry a důvody jsou natolik ušlechtilé, že omlouvají to, že na ně musíme křičet, aby poslechli. Vždyť přece my víme, co je pro ně dobré. Kdyby jenom poslouchali a dělali věci tak, jako třeba. I toto je omyl.

Co se ve skutečnosti děje při explozi?

Agresivní reakce má svou příčinu a překvapivě to není to dítě, které stojí před vámi. Příčina se skrývá ve vás, ne v něm. Tato příčina je ukrytá v podvědomí, uvnitř paměti duše, v psychofonetické praxi používáme k tomu výraz „vnitřní komora“. Dobře ukryté místo v duši, které nese zkušenost z minulosti. To místo je ukryté tak dobře, že ani naše mysl se neví podívat, co se tam ukrývá, proto si jako příčinu často představujeme naše děti nebo to, co se děje kolem nás.

Slovo, pohled nebo něco, co dítě udělá, zarezonuje právě s obsahem této vnitřní komory a vyvolá to instinktivní, obrannou, nezvolenou, neřízenou, destruktivní, agresivní reakci, kterou pak litujeme a stydíme se za ni, nebo se cítíme provinile. Často pak pláčeme, je nám to tak líto, jak jsme jen mohli na tu naši milovanou dušičku tak křičet, až se nepoznáváme, konaly jsme, jako bychom to ani nebyli my. Jako bychom se na moment stali někým jiným, něčím jiným. Jakoby to byl záchvat, ze kterého jsme se najednou probudili. Ale škody již byly napáchané, děti se cítí ukřivděně, možná pláčou také, nebo se uzavírají do sebe. Každopádně, je mezi námi něco, co nás odděluje, co tam před tím záchvatem nebylo. A tak si přísaháme, že to už nikdy neuděláme. Ale uděláme to znovu. Znovu vybouchneme a explozivní agresivní reakce zasáhne všechny, kteří se náhodou vyskytují v okolí.

Během „záchvatu“ reaguje celé tělo. Každou reakci doprovází i fyziologická odezva, kterou běžně popisujeme jako „kypí žluč“, „vře v žilách krev“, „jde mě roztrhnout „. Roste krevní tlak, srdce se rozbuší, krev se valí rychleji, dokonce i krevní obraz se mění. Informace, která přišla z podvědomí z vnitřní komory zadala parametry, jako má tělo reagovat – jakoby bylo pod útokem. A skutečně také je. Děje se něco, čemu mysl nerozumí. Těžko můžeme objektivně obvinit dítě, které si včas neodloží hračky z toho, že útočí na svou mámu a mámě jde o život. Ale máma to tak podvědomě cítí.

Jak funguje imploze?

Někdy máme natolik dobře nastaveny kontrolní mechanismy, že i když agresivní reakce vznikne, fyziologicky je tělo ve stresu a připravené bojovat, zastavíme ten výbuch a dítě se nic nedozví. Je to skvělá zpráva? Ne, není. Reakce totiž běží, a všechna ta ničivá energie, kterou reakce vyvolává, se místo ven, obrací dovnitř (imploduje) a energeticky zasahuje naše životně důležité orgány – srdce, plíce, játra. Rozdíl je pouze v tom, zda ten „granát“ vybuchne venku nebo uvnitř. V obou případech napáchá nesmírné škody. A často se tato imploze v běžném životě transformuje na toxickou energii, která ovlivňuje naše vidění světa a postoj vůči jiným lidem. Pokud nemohu vybouchnout tam, kde se zlobím, vybouchnu tam, kde mi to projde a rozumně si to zdůvodnit. Toto je častý obraz domácího násilí.

Pokud jsme zvyklí udržovat obraz míru a klidu, abychom se vyhnuli konfliktům, agresivní reakce skrýváme a raději se jdeme vedle vyplakat nebo to „jen“ polkneme. Tyto dlouhodobě implodované reakce postupně způsobí „otravu duše“. Duše se stane jedovatou, negativní, cynickou, naše komunikace je sarkastická a ironická. V lidech vidíme to horší a v každé situaci očekáváme útok a jsme v obranném postavení. Denně. Pořád. Svou negativitu projekujeme na jiné lidi a vidíme, že svět je špatný a ošklivý. Už necítíme akutní reakce, proměnily se v reakce sekundární.

Z dlouhodobého hlediska tato negativní výbušná toxická energie reakcí postupně začne působit na úrovni těla a projeví se jako somatizovaná reakce. Je to častá psychická příčina autoimunitních onemocnění či obezity.

Jak to zastavit?

Pro ukončení reakcí je nezbytnou podmínkou uznat, že spouštěč za to nikdy nemůže. Přestože mysl a intelekt budou hledat a nacházet vnější zdůvodnění, obhajobu, vysvětlení a omluvy, budou se mýlit. Budou nabízet různé vzorce, jako by se mělo okolí změnit, abychom nemuseli vybouchnout. Tím nás ale jen předávají do rukou vnějšího světa, jako bychom byli loutky v rukou jiných lidí a okolností. Stát se takovou obětí světa a používat to jako důvod k explozivní reakci je volba. Měla by alespoň být vědomá a uznána.

Ale jako lidské bytosti máme na víc, máme vlastní vůli a vědomí, které se může této představě oběti okolností postavit, převzít kontrolu nad vlastním životem, nebo alespoň nad vlastními reakcemi. I to je volba. A tato rozhodně musí být vědomá. Samé se to neuděje. Chce to iniciativu.

Pak už můžeme převzít za své reakce odpovědnost a pátrat, co je skutečnou příčinou. Potřebujeme zjistit, co se děje ve vnitřní komoře. Neznáme-li, co reaguje z našeho podvědomí, nevíme co máme dělat. V terapeutické praxi se často ve vnitřní komoře objevuje nevyléčené zranění nebo nevyřčená Pravda. To není velké překvapení. Ani nebude překvapení, že tam může být malé dítě, které reaguje nejlépe jak ví. Ale vědět, co se tam nachází nestačí. Nestačí, když víte že auto je porouchané, musíte ho opravit.

To, co tam však najdeme je zcela individuální, protože jsme tak jedinečné lidské bytosti, že obrazy duše každého z nás jsou odlišné. Ale občas se objeví i podobné zkušenosti, protože traumata mají společného jmenovatele. Přesto lze najít jednoznačný několikakrokový postup, jak se zbavit agresivní reakce.

3 kroky k vyléčení:
krok 1. zastav se dřív než začneš řvát
krok 2. zjisti co se ve skutečnosti v Tobě děje, propátrej svou vnitřní komoru
krok 3. opatři a postarej se o to, co tam najdeš.

Rada je jednoduchá a prostá, udělat to v přímém přenosu na místě už tak jednoduché a rychlé není. Je to systematická práce. Chce to cvik.

Jen uznat, že spouštěč za to nemůže, přivlastnit si toto přesvědčení, přestat obviňovat okolí, zvyknout si zastavit se a hledat příčinu v sobě je velkolepá práce, která vyžaduje určitý čas. V mnoha případech to chce přestavit celé paradigma vnímání světa. A je to volba, je třeba se pro to rozhodnout.

Co použít?

Jak objevit co je ve vnitřní komoře je individuální cesta. Vyberte si některou terapeutickou cestu, která vám vyhovuje, najděte si průvodce / terapeuta, kterému důvěřujete a vydejte se na cestu dovnitř.

Jedinečný proces nabízí psychofonetická terapie, která umožní dostat se do vnitřní komory a najít pravou příčinu. Dokáže ale také pomoct najít způsob, jak ošetřit to, co se tam děje, zranění vyléčit a „rozbušku“ odstranit. Díky práci s tělesnou pamětí umíme mysl tak trochu obejít. Používáme ještě další 4 druhy inteligencie, které jsou jiné a hlubší jako inteligence mysli. Na cestu do podvědomí využíváme práci s vědomým vnímáním, vizualizací, vědomými gesty a zvuky. Kde intelekt nabízí venkovní zdůvodnění, nacházíme hlouběji v paměti těla odpovědi uvnitř. Zkušenosti, které mají původ v daleké minulosti je možné vytáhnout na povrch do přítomnosti.

I léčení se děje na úrovni těla, není to jen otázka uvědomění, přehodnocení, zamyšlení. Není to názor terapeuta, jak se má člověk chovat. Je to hluboký zážitek, znovuprožití bývalé zkušenosti se silou a výbavou ze současnosti. co jsme „tehdy“ neuměli zvládnout, dnes už víme. Pokud nám chybí zdroje na to, abychom stará traumata proměnili, umíme je v psychofonetickej terapii najít, zapojit a použít. A to vše pod vedením klienta, bez „moudrých rad“ terapeuta. Ctíme a respektujeme cestu a potřeby každé duše, nemáme názor jako „by to mělo být“. Máme ale nástroje, které umožní vidět svou duši jako čistý fenomén.

A na závěr …

Pro zachování dobrých vztahů a respektu vůči lidem, kteří ještě možná nevědí to, co vy, nikdy nikomu nesdělujte, že je v agresivní reakci. Opravdu to nefunguje a spíše to reakci podpoří. Zároveň to může zkazit váš vztah. V podstatě považujeme za arogantní sdělovat psychoterapeutické závěry někomu, kdo o terapii nepožádal.

Můžete podpořit mír na Zemi, pokud převezmete odpovědnost za vaše agresivní reakce a nebudete se účastnit roztáčení kola reakcí na reakce – nedejte se v hádce vyprovokovat. Pokud to neumí zastavit ten druhý, stáhněte odpovědnost za mír na sebe.

Pokud chceme opravdu pochopit co se děje, potřebujeme hluboké porozumění nejprve k sobě, abychom na základě toho mohli hluboce porozumět i druhým. Empatie je cesta k větší blízkosti a lásce mezi lidmi. A jako se vším – začínáme vždy od sebe.

Scroll to Top