O HNĚVU

Určitě si vybavujete schému základních emocí. Radost, strach, hněv, odpor a smutek. Jsou jako základní barvy, v životě sa samozřejmě míchají a vznikají nové a nové odstíny. Těch odstínů by mohlo být třeba kolem 7-8 miliard (dle sčítaní obyvatel Země). Ale není to tak, je jich mnohem méně a to i když započteme ženskou a sluneční cyklicitu, roční období, denní hodinu, různé vztahy a různé židle, kde právě sedíme i různé stavy vědomí. Něco nás v těchto odstínech emocí spojuje.

Emoce jsou obrazy lidské duše. Ta základní barva, která je součástí všech odstínů, je lidskost.

I tak, emoce jsou pořád „jen“ emoce. Informace o tom, jak naše duše vnímá danou situaci, jak přežívá to, co se právě děje. Nic víc, nic míň. Jsou jako počasí, reakce na proudy, tlaky a stav vody. Stejně jako mysl, ani emoce nejsou tvým Já, nejsou Tebou. Jsou Tvojí součástí a rozhodně za ně neseš odpovědnost, ale nejsou Tebou. Jsou jen jednou z Tvých částí, a část je vždy menší než celek. Nenech se vyděsit, když jsi v emocích, jsou důležité.

Hněv je ale dosti útočná emoce a často zdánlivě i skutečně způsobuje škody. Proč se hněváme i když se většinou hněvat nechceme? Kdo je tedy ta bytost, kdo se hněvá? Kdo by to tak mohl být? Je to někdo, kdo si potřebuje nastavit hranice? Někdo, kdo potřebuje být viděn, kdo je přehlížen? Někdo, kdo se cíti bezmocný v plnění svých potřeb? Kolik tak asi má let ta/ten, kdo se hněvá?

Když hledáme příčinu, proč se hněváme, je snadné najít ji v našem okolí. Příčinou ale není ten/ta, koho z toho podezíráte – není to ten spouštěč, který to nastartoval. Není to vaše tchýně, šofér, manžel, děti ani vláda. A nejsou to ani ceny, ani facebook, ani sousedka ani zprávy.

Když hledáme hlouběji, najdeme tam pravou podstatu našeho hněvu. To jen potvrzuje, jak je hněv důležitý. V našem vnitru je totiž někdo, kdo potřebuje být vyslyšen. Jakkoli nesmyslné se nám to zdá být, potřebuje být vyslyšen. Má moc, má sílu, ale neumí je použít.

Kolikrát jste s dobrým úmyslem pomoci rozčilené kamarádce řekli něco jako: „to se snad nebudeš zlobit kvůli takové prkotině…“, anebo „to snad ani nestojí za tolik hněvu“… Mýlili jste se. Stojí. Je to důležité. Ta „prkotina“ totiž odhalila vnitřní hlas, pro který to důležité je. A když hněv zase jenom potlačíme, když se nerozzlobíme, když si to nepojmenujeme, zůstává v nás někdo, kdo potřeboval být vyslyšen a nebyl.

Je velmi praktické uvažovat o vnitřních hlasech jako o samostatných bytostech. Pak se můžeme ptát – kdo se hněvá? co potřebuje? kdo mu/jí naslouchá? kdo ji pomůže? Představte si, že vaše osobnost je jako komunita – je tam drsňák, soudce, štětka, matka, mimino, vědma, manažer a mnoho mnoho dalších. Znáte je? Víte o nich? Emoce jsou totiž jediným způsobem, jak o sobě mohou dát vědět. Když se hněváte, kdo z nich se hněvá? A co od vás potřebuje?

Zdá-li se vám těžké komunikovat s vašimi vnitřními postavami, použijte terapii. Najděte někoho, komu důvěřujete, kdo vás bude provázet na cestě a pomůže vám s vyjednávaním s členy vaši vnitřní komunity.

Ale ne dřív, než se do sýtosti vyhněváme. I když třeba na té terapii. Protože hněv je důležitý. Díky němu můžeme najít toho, kdo má sílu, kdo má tu energii, kterou tak potřebujeme. A když ji uvolníme, můžeme ji použít na změnu toho, co nás hněvá. A pak už se třeba hněvat nebudeme muset.

Image by Enrique Meseguer from Pixabay

Scroll to Top